Jdi na obsah Jdi na menu
 



Historický vývoj Irska

První osadníci

První osadníci přišli do Irska patrně už v době mezolitu asi před 8000 lety. Přišli z Británie a vylodili se na severovýchodě nedaleko dnešního města Larne. Byli to lovci a používali primitivní nástroje.

Dalšími kolonisty, kteří přišli asi 3000 let BC, byli zemědělci, kteří chovali dobytek, obdělávali půdu a v omezené míře obchodovali. Žili v době neolitu a stopy po jejich civilizaci si můžeme prohlédnout ve skanzenu nedaleko jezera Lough Gur v hrabství Limerick.

Tito lidé projevovali velkou úctu mrtvým. Stavěli impozantní hroby několika typů. Dochovaly se hroby portálové, které nazýváme portálovými dolmeny. Jsou to hroby megalitické a skládají se ze dvou nebo tří vztyčených kamenů podpírající jednu nebo dvě vrcholové desky. Nejpozoruhodnější z nich najdeme v Poulnabronu v oblasti Burren, v hrabství Clare.

Mnohem složitější jsou hroby chodbové. Tvoří je velká hliněná mohyla navršená přes kamennou pohřební komoru, od které vede chodba. Jeden z největších hrobů tohoto tipu se nachází na vrcholu Knocknarea Mountain v hrabství Sligo. Podle legendy je tu pohřbena královna Medb, vůdkyně provincie Connacht, ale vchod do komory se ztratil a není technicky proveditelné vykopat tisíce tun skály kvůli jeho nalezení. Další takovéto hroby nalezneme nedaleko Dublinu v údolí řeky Boyne. Nejznámější z nich je New-grange, mohyla vysoká 11 metrů, s průměrem přes 85 metrů. Předpokládá se, že vznikla o jedno či dvě století dříve než první egyptská pyramida.

Pevnosti doby železné

Po roce 500 BC začaly na území Irska vznikat mohutnější stavby a dodnes se zachovalo mnoho pevností různých tvarů a typů. Nejznámější a nejnavštěvovanější z nich je Dún Aengus na Inis Móru, největším z Aranských ostrovů v Galwayském zálivu. Je to kruhová pevnost postavena na útesu ve výšce asi 100 metrů nad mořem. Jedna z teorií ji pokládá za obranou pevnost, avšak nikdo neví, kdo měli být těmi tolik obávanými útočníky, jiná teorie mluví o tom, že pevnost neměla fortifikační význam, ale byla centrem kultury pro místní obyvatelstvo.

Na pevnině je pak nejdochovalejší kruhovou pevností Aileachův Grianán v Donegalu nebo Staigue Fort v hrabství Kerry.

Keltové

Kolem 6. století př. n. I. začali do Irska ve vlnách přicházet Keltové z Evropy. Podle pověsti vynikali chytrostí, řemeslnou zručností a odvahou hraničící až s bezhlavostí. Zajímavý popis keltské povahy nám podává římský historik Diodóros Sicilský z 1. století BC: "Fyzicky vypadají Keltové hrůzostrašně a mají hluboký a velmi drsný hlas. Při rozmluvě jsou skoupí na slovo, mluví v hádankách a náznacích a nechávají velký prostor pro dohady.Často přehánějí, aby sami vynikli a umenšili postavení druhých. Vychloubají se, vyhrožují a sami sebe nabubřele vynášejí, ale přece jen mají bystrého ducha a přirozené vlohy k učení..."

Politické dělení Irska v době Keltů

Země byla rozdělena na asi 150 malých království a 5 provincií, z nichž každá měla svého krále. (Názvy 4 z nich - Ulstru, Munsteru, Leinsteru a Connachtu, se užívají zvláště v názvech sportovních mužstev dodnes.) Města neexistovala a prostředkem směny byla kráva. Keltové velmi ctili rodinu. Každé hrabství ovládala jedna rodina, ale nástupnictví neměl zaručeno nejstarší potomek, jak bylo zvykem v jiných kulturách, nýbrž se určovalo volbou. Právo volit měli starší z různých klanů, což způsobovalo časté sváry a rozbroje.

Ačkoliv Kelti Irsko nikdy nesjednotili politicky, podařilo se jim dosáhnout jednoty kulturní a jazykové.

Keltská společnost

O Keltech je známo, že pořádali lovy na lebky. Například v Ulsteru musel každý mladík, když dospěl do puberty a měl poprvé válčit, překročit hranice Connachtu, usmrtit nepřítele a přinést jeho hlavu. Svědectvím tohoto zvyku jsou i keltské svatyně. Například v Entremontu, vzdáleném několik kilometrů od Aix-en-Provence, se kromě reliéfů znázorňujících uťaté hlavy našla i řada lebek provrtaných tak, aby je bylo možno pověsit na hřebík.

Velmi důležitá pro Kelty byla také směna. Označovali ji jako darování a oplátka. To poměrně úzce souviselo s pojmem prestiže, tím, jak vzácný dar darovali, ukazovali své společenské postavení. Nechtěl-li se obdarovaný společensky znemožnit, musel ho oplatit věcí ještě větší hodnoty. Oba se tak dlouho předháněli v prezentování svého bohatství, až se mnohdy zruinovali. Tato klání se konala o slavnostech, které byly zvláště četné za nepříznivého ročního období.

Kromě dobytku se často vyměňovaly ozdoby, zejména náhrdelníky a typické nákrční kruhy.

Soustava výměny darů měla pro keltskou společnost závažné důsledky, protože otřásla společnou strukturou. Historik H. Hubert dodává, že značně přispěla k ožebračení Irska: "Celé Irsko se zapletlo do nekonečného cyklu, v němž jedni dobytek chtě nechtě půjčovali a druzí si ho vypůjčovali. Tím se měnilo postavení osob na společenském žebříčku."

Keltská rodina

Pro irské Kelty byla velmi typická uvolněná sexuální morálka. Rodinné svazky měly nejrůznější podobu a v mnohém jsou srovnatelné se zvyky zvířecích druhů, neboť ženy byly mužům společné.

Irským keltským zvykem byl tzv. sňatek na zkoušku. Ten se definitivním stával teprve narozením dítěte. v praxi to probíhalo tak, že muž si vzal družku na nějakou dobu, a pak ji přenechal tomu, kdo byl ochoten ji koupit. Zákonem stanovená cena ženy se rovnala třem kusům skotu.

Na britských ostrovech náležely k rodině i konkubíny. Ty měly vymezené postavení. v Irsku byly soupeřkami zákonných manželek, které však nad nimi měly určitá práva, mohly je například zbít.

Pokud manželka nevyléčitelně onemocněla, nabyl manžel práva oženit se s jinou.

Právo a vlastnictví

Zeměpisné prostředí a tedy i způsob života, organizace rodiny, vlastnictví, zvyky a obyčeje ovlivňují zákony, spravedlnost a vládu. v Irsku, dobytkářském kraji, kde stádo bylo důležitější než půda, se soukromé vlastnictví týkalo skotu. Movitým majetkem bylo množství volů, které zámožný člověk dával pást na občině, o jejíž přivlastnění se snažil. Protože se mu však stádo stále rozrůstalo, půjčoval dobytek, a tak si vytvářel klientelu. Půjčoval ho jednak svobodný, čímž se postavení vypůjčujícího neměnilo a jednak nevolný, u něhož se postavení vypůjčujícího měnilo. Lidé vyhledávali raději dobytek nevolný, třebaže na úkol svobody, protože hospodářsky to pro ně bylo výhodnější. Tak se v Irsku vytvořila kategorie lidí zvaných "volská šlechta".

Keltové byli velmi hrdí a svárliví a otázka, kdo má mít přednost, jim zavdávala příležitost k nekonečným sporům. Při hodech se postavení hostů rozlišovalo tím, jaká místa zaujímali a jaké kusy masa se jim přidělovaly. Podle tohoto zákona byl králi určen první kus svíčkové, za ním následoval šlechtic první třídy, rovněž s nárokem na svíčkovou, zatímco šlechtic druhé třídy se musel spokojit s kýtou. Takto můžeme sledovat postupné ubývání prestiže Druidů původně rovných králům. Později byli na hostinách postaveni jen na úroveň šlechticů páté třídy a na hostinách měli nárok pouze na podřadné kusy masa a tlapy.

Spory o to, kdo má mít přednost, často vedly k vraždám. Vraždy se řešily dohodou mezi obyvateli a rodinou oběti nebo výrokem Druida. Cena krve byla velmi vysoká a zpravidla ožebračila vraha i jeho rodinu. Kdo nemohl zaplatit, byl popraven. Mohl-li zaplatit, musel pak stejně i s celým rodem odejít do vyhnanství, nebo se poddat nějakému bohatému pánu.

Válečníci

Keltové naplňovali starověký svět děsem. Válečnictví v nich rozpoutávalo všechny elementární síly. Aby dosáhli nezbytného stavu vytržení a zastrašili nepřítele, křičeli, zpívali a tančili. Pro znásobení této živelné síly navíc často odkládali oděv. Tím, že se zbavili překážejícího oděvu, projevovali posvátnou zuřivost, která podle bájí u keltských náčelníků přecházela až v křeč. Záliba Keltů ve válčení způsobila, že se stali vyhledávanými žoldnéři. Dostávali štědře zaplaceno a národy Evropy i Blízkého východu si pokládaly za čest mít ve svých službách tyto bojovníky, ozbrojené dlouhým mečem a štítem.

Druidové

Druidismus byl náboženstvím Irských Keltů. Patrně se vyvinul z orfismu a pythagoreismu. Druid byl duchovním i věštcem. Podle četných starověkých autorů měli Druidové další funkce: byli vychovateli mládeže, soudci a náboženskými vůdci. Druidové každoročně sněmovali v zemi Carnutů, na mýtině obrovského lesa, na jihu Pařížské pánve. v lese se z dubů zimních sbíralo jmelí. To se sekalo šestý den po novoluní, dokud měsíce ještě přibývalo. Přitom se obětovali dva bílí býci.

Druidové si dubu zimního nesmírně vážili a pokládali ho za posvátný. Jeho ratolesti se používali při všech obětech. Jestliže na tomto stromě vyrostlo jmelí, bylo to znamení, že je to strom boží.

Důvěrný vztah k přírodě způsobil, že Keltové poznali chrám teprve díky římskému vlivu. k posvátným obřadům původně patřili vyvolená místa jako lesy, vřesoviště, hory či prameny řek.

Středověké Irsko

Nástup křesťanství v 5. století n. l. se již tradičně spojuje se jménem sv. Patrika, přestože je doloženo, že křesťané na ostrově žili již před jeho příchodem.

Svatý Patrik (387–465)

Patrika jako šestnáctiletého otroka přivezli do Irska piráti, kteří se ho zmocnili v jedné z římských osad. Patrikovi se podařilo uprchnout a po studiích v Galii se vrátil roku 432 jako misionář. Řekl, že se mu ve snu zjevily irské děti a prosily, aby se vrátil.

I této době žily v Irsku roztroušené skupinky křesťanů, ale když Patrik v roce 465 zemřel, v podstatě byl na křesťanství obrácen celý ostrov. Patrik byl rozený diplomat a podařilo se mu obrátit na křesťanství téměř celý ostrov tak mírumilovně, že se nedochoval záznam ani o jediném mučedníkovi.

Příběhy o jeho životě začaly vznikat až po jeho smrti. Mnohé z nich jsou nepochybně smyšlené. Pro ilustraci uveďme příběh o tom, jak se Patrik pokusil obrátit na víru munsterského krále. Podle legendy se světec natolik rozohnil, že zarazil do země svou berlu a probodl králi nohu v nártu. Král považoval tento čin za součást křestního obřadu a tolik na něho zapůsobil, že novou víru přijal velmi ochotně.

Avšak v irském lidovém vyprávění nepůsobí Patrik takto idilicky. Proklíná své odpůrce a uchyluje se ke kouzlům. Patrně ani jeden z uvedených příkladů není příliš pravdivý, ale svědčí o představivosti místního obyvatelstva.

Jak již bylo řečeno, Patrik byl rozený vyjednavač, ale nutno podotknout, že byl i velmi vynalézavý a dovedl mistrně zařadit staré zvyklosti místního obyvatelstva do nové víry. Dokládá to pověst při níž Patrik při svém putování Irskem dorazil k posvátné hoře Croagh v hrabství Mayo, kam dodnes putují věřící, aby se zúčastnili mše a učinili pokání. Za Patrikových dob sem lidé putovali uctít boha Croma Cruacha (Croma z hory). Patrik vyšel na horu, čtyřicet dní se tu dle pověsti postil a bojoval s démony, pak sestoupil dolu a oznámil lidem, že mohou pokračovat v poutích, aby zde uctili křesťanského boha. Dodnes se tak posední neděli v červenci říká Domnach Chrom Dubh (Neděle Černého Croma).

Patrik byl bystrý, měl smysl pro humor a je jednou z mála náboženských postav uznávaných katolíky i protestanty. Svátek sv. Patrika se stal nejoblíbenějším svátkem Irů, kteří si tak připomínají nejvýznamnějšího ze svých patronů. Slaví se 17. března.

Kláštery

Kláštery byly typickým irským křesťanským centrem v době raně křesťanské. Obvykle jej tvořila skupina dřevěných nebo kamenných chýší postavených okolo kamenného kostela. Obyvateli byli mniši v čele s voleným opatem, často pocházejícím ze zakladatelské rodiny. Dodnes se dochovalo několik klášterů, bohužel bez dřevěných budov.Jedna z nejdochovalejších se zachovala na ostrově Skellig Michael v hrabství Kerry.

Další ukázky ranně křesťanských osad nalezneme na těžko přístupných ostrůvcích Inish murray v hrabství Sligo a na Inish Mhac Dara u Carny v kraji Connemara.

Jiným zajímavým kostelem je Gallarova oratoř v hrabství Kerry. Je postavena výhradně z kamene bez použití malty. Její střecha je dokonale vodotěsná. Tento kostel je první stavbou tohoto typu krakorcové stavby v Evropě.

Zásluhou sv. Patrika byla do Irska přenesena také latina a její abeceda. Předtím se tu používalo písma zvaného ogham, v němž písmena představovaly čáry vyryté kolmo na hranu stély (jeho ukázky nalezneme v národním muzeu v Dublinu). Vlastní záznamy psané pomocí latinské abecedy s velkým množstvím upravených latinských slov se začaly pořizovat na konci pátého století, první literární památky psané irsky pocházejí ze století šestého.

V době 8. a 9. století zakládala irská církev rozlehlé klášterní osady. Mniši se zdokonalovali v iluminování rukopisů a zdobení nádob bronzem, emailem a zlatem. Mnoho z klášterních pokladů bylo vyloupeno Irskými a Vikingskými lupiči, přesto se do dnešních dnů zachovalo mnoho ukázek tehdejšího umění. Velkou část z nich nalezneme v Národním muzeu nebo v Trinity college v Dublinu.K nejvýznamnějším památkám zde patří Book of Kels, pocházející z 8. století. Tato na pergamenu psaná kniha je kopií Nového zákona. z památek uložených v Národním muzeu jmenujme alespoň stříbrnou sponu z Tary, patrně nejznámější dochovanou světskou ozdobou této doby.

V blízkosti klášterů často nacházíme typické keltské kříže, často zdobené výjevy ze Starého a Nového zákona nebo deskovými reliéfy. Mezi nejznámější patří kříž z Moone v hrabství Kildare či kříž z Congu v hrabství Mayo. Na půdě klášterů se také nacházely vysoké štíhlé kamenné věže, které sloužily jako zvonice ke svolávání mnichů pracujících v okolí a patrně měly i obranný účel v případě napadení. Krásné ukázky těchto kruhových věží se nacházejí například v Glendalough v hrabství Wicklow, v Ardmore ve Waretfordu a v Monasterboice v hrabství Louth.

Misionáři

Mnozí irští mniši odcházeli na misie do zahraničí. už v posledních desetiletích 6. století Nejprve byla jejich cílem Británie, kde křesťanská církev hodně vytrpěla od dobyvačných Anglosasů.

Nejznámějším misionářem se byl bezpochyby svatý Kolumba (521-594) neboli Columcille z Derry (dnes leží v Severním Irsku). Ten založil klášter na ostrově Iona už roku 563. Stal se známým i proto, že se jako první v irské historii zapletl do sporu o autorské právo. Opsal totiž bez souhlasu majitele jeden rukopis a ten požádal soud, ať rozhodne. Soudce pak vynesl následující rozsudek:"Ke každé krávě patří její tele a ke každé knize její kopie."

Jiní mniši si vybírali vzdálenější cíle. Svatý Kolumbán (pozor na záměnu se svatým Kolumbou) odešel do Burgundska a Itálie, svatý Kilián do Saska, svatý Fiachra a svatý Fursa do Galie, svatý Livius do Nizozemska, spekuluje se o tom, že irští misionáři založili i klášter v Modré, z něhož se Čechá dochovalo několik fragmentů..

Vzhledem k některým velmi vzdáleným cílům irských misionářů existuje dokonce teorie, že Ameriku jako první objevil svatý Brendan z Ardfertu v Kerry. v letech 1976 - 77 se tuto teorii pokusil dokázat Tim Severin a doplul z Irska do Ameriky na přesné kopii Brendanovi lodi. Bohužel jakékoli hmotné důkazy pro tuto teorii chybí.

Zlatý věk irského misionářství trval celá staletí a irští kněží dodnes působí ve všech nově vzniklých afrických státech, v Indii, Koreji, na Filipínách i v Latinské Americe.

Nájezdy Vikingů

V průběhu 8., 9. a 10. století bylo Irsko vystaveno pravidelným nájezdům Vikingů. První nájezd roku 795 byl směřován na ostrov Lambay nedaleko Dublinu. Zprvu byly Vikingové organizováni do malých flotil, ale roku 837 připluli ve dvou velkých flotilách do ústí řek Boyne a Liffey, kde založili stálé základny a z nich se pak vydávali do vnitrozemí. Na Vikingy je dnes nahlíženo nejen jako na podmanitele, ale i schopné obchodníky, kteří dali ostrovu města v moderním slova smyslu. v roce 841 založili Dublin (Dubh Linn – Černá tůň) Zavedli také ražbu mincí, zdokonalili techniky stavby lodí a přinesli na ostrov nový umělecký směr. v nepolední řadě přiměli svou přítomností Iry, aby se poprvé v dějinách sjednotili k obraně své země pod vedením krále Briana Ború z Munsteru. Došlo k řadě bitev, rozhodující byla bitva u Clotarfu (dnes předměstí Dublinu). Vítězství se přiklonilo na stranu Irů a vikingský vliv v oblasti začal postupně slábnout. Stále však zůstávali obchodníky s velkým vlivem v Dublinu a dalších městech a postupně splynuli s místním obyvatelstvem.

Normané v Irsku

Příchod Normanů, kteří se již předtím usadili v Anglii a Walesu, znamenal ve 12. století konec všech snah o vytvoření centralizovaného státu pod vládou jediného nejvyššího krále. ´

První Normané se vylodili u Wexfordu v roce 1169, čímž začal politický boj mezi Iry a Anglií, který trvá dodnes. Normané si rychle podmanili velké oblasti Irska a ty pak přešly pod vládu anglického krále. Anglická koruna se začala obávat, že normanští šlechtici založí v Irsku nezávislý stát. a její obavy nebyly neopodstatněné. Normané byli dozajista lepší a mnohem organizovanější a vybavenější válečníci, bez problémů si vojensky podmanili místní obyvatelstvo, ale brzy propadli kráse irské kultury. Brzy byli "Irštější než sami Irové."

Kulturní asimilace kolonizátorů pokračovala až do roku 1366, kdy byla na zasedání v Kilkeny přijata anglickou korunou tvrdá opatření za účelem zachování rasové čistoty a kulturní izolace kolonizátorů. Tato opatření byla přijata i navzdory tomu, že Normané ovládali prakticky dvě třetiny irského ostrova. Vstoupila do dějin pod názvem Ustanovení z Kilkenny. Ta zakazovala normanským usedlíkům mluvit irsky, používat irská jména, uzavírat sňatky s Iry, přejímat irské zákony a hrát irskou hru hurling. Nutno podotknout, že tato opatření se zcela minula účinkem. Asimilace dospěla tak daleko, že na konci 15. století vládli Angličané už jen na malém území okolo Dublinu nazývaného podle dřevěného opevnění the Pale ( Ohrada). Toto označení se v politickém životě používá dodnes a označuje člověka příliš spjatého s městským životem, který nerespektuje problémy venkova.

I přesto, že Normané splynuli s irským obyvatelstvem, změnila jejich přítomnost Irsko v mnoha směrech. Normané zde zavedli feudální způsob vlády i odstupňovaný správní systém. Normanské hrady vévodily rozsáhlým územím. Nádherným příkladem je hrad Trim v hrabství Meath a hrad Kilkenny. Normanský vliv se projevil i v architektuře sakrální. Kolonizátoři zde zavedli románský styl, i když irské stavby nikdy nedosáhly velikosti svých evropských vzorů. Nejkrásnější ukázkou románského slohu je Cormakova kaple na hradě Cashel v hrabství Tipperari. Zavedli zde také nové mnišské řády, například cisterciácký.

Postupný úpadek galského Irska

Politická situace na ostrově se začala měnit po nástupu krále Jindřicha VIII.(1509-1547) na anglický trůn. Jindřich začal nad Irskem vládnout pomocí zástupce koruny v Dublinu a nikoli přes normanské prostředníky z řad kolonizátorů. To způsobilo politické napětí, ale mnohem větším problémem se stalo reformační hnutí. Normané a Gaelové se mu společně postavili na odpor ve jménu katolické víry.

Situace vyvrcholila za vlády královny Alžběty (1558-1603). Irsko, které mezitím téměř dokonale vstřebalo původní normanské kolonizátory, povstalo pod vedením hrabat z Tirone a Tirconnellu, Hugha O´Neilla a Hugha O´Donnella proti Anglii. Irsko mělo podporu Španělska, ale i přes to podlehlo anglickým vojskům v bitvě u Kinsale roku 1601. Oba někdejší irští vůdci odešli do Evropy. Jejich odchod je znám jako "Útěk hrabat".

Po této bitvě ovládla Anglie celé Irsko pomocí silné centrální moci sídlící v Dublinu.

Mallacht Chromail - Prokletí Cromwellovo

Strategií použitou k podmanění Irska, jejíž náskedky trvají dodnes byla kolonizace velké části province Ulster (šest z devíti jejích hrabství leží dnes v Severním Irsku) novými usedlíky, většinou skotskými presbyteriány. Jinde v Irsku se reformace neuchytila proto, že souvisela s represivní vládní politikou Británie. Nové víře se říkalo gallda (cizí). Skotčtí usedlíci zůstali díky své víře izolovaní až do dnešních dnů. Způsob kolonizace je znám pod pojmem planting (obsazování) proto, že rodilí Irové byli vyhnáni z úrodné půdy v Tyrone, Donegalu, Derry, Armaghu a Antrimu a jejich půda byla přidělena kolonistům. Gaelští Irové se vzepřeli a roku 1641 utvořili shromáždění známé pod názvem Kilkennyská konfederace. Brzy se však zapletly do britských sporů mezi korunou a parlamentem.

Irskou vzpouru krvavě potlačil Oliwer Cromwell (1653-1658) se svou parlamentní armádou a zahájil na irském ostrově rozsáhlou konfiskaci půdy. Majitelé byli vyhnáni a půda byla přidělena protestantům věrným anglické koruně. Původní majitelé byli nuceni odejít do provincie Connacht. Byla to provincie velmi chudá, ale kdo odmítl odejít, byl popraven. Odtud rčení "do pekel nebo do Connachtu" . Cromwell zosobňuje dodnes v očích irského národa směsici náboženské bigotnosti, hladu po irské půdě a krutosti, s níž jednal s místním obyvatelstvem. Zůstalo neúprosnou skutečností, že po skončení války s Cromwellem klesl počet obyvatel vinou moru, hladu a vyvražďování na pět set tisíc.

Doba Jakuba II a Viléma Oranžského

Jakoby si vláda přímo přála, aby si irští katolíci ještě silněji spojovali novou víru s útlakem, zavedla řadu trestních zákonů. v dublinském parlamentu zasedali výlučně protestanti, katolíci neměli žádné zastání.

Když na britský trůn nastoupil katolický král Jakub II (1685-1688) katoličtí Irové získali pocit naděje, který jim tak dlouho scházel a odhodlaně podporovali krále proti jeho oponentovi Vilému Oranžskému. Jakub II. měl podporu prakticky celého Irska mimo oblast Ulsteru, kde sídlila většina protestantského obyvatelstva. Třebaže podpora lidu byla veliká, irští básníci nesdíleli nadšení svých krajanů a nazvali Jakuba Séamas á Chaca (Jakub Posera), protože když byla Jakubova armáda poražena v bitvě na řece Boyne (1689), král se dal na útěk mezi prvními. Traduje se, že jedna dáma v Dublinu mu blahopřála, že vyhrál alespoň ústup.

Vítězství Viléma Oranžského (1689-1702) si obyvatelé Severního Irska připomínají na oslavách pořádaných na jeho počest 12. července.

Po Vilémově vítězství zůstali katoličtí Irové bez podpory, jakéhokoli zastání a bez vůdce. Většina irských vojenských velitelů řešila tuto situaci odchodem z ostrova.

V roce 1691 zasvitla irským katolíkům opět jiskřička naděje. Byla uzavřena Limerická smlouva, v níž Vilém sliboval katolíkům takovou míru svobody, kterou neměli už mnoho desetiletí. Na oplátku požadoval odchod zbylých vojenských vůdců z Limeriku. Ti mu vyhověli, opustili ostrov a dodnes jsou v Irsku známí jako "divoké husy". Vilém byl tak nucen dodržet podmínky smlouvy, ale dublinský parlament ji nehodlal schválit a zavedl proti katolickému obyvatelstvu ještě přísnější opatření.

Kámen, kde prý byla smlouva uzavřena dodnes stojí blízko limerického hradu a Irové s oblibou říkají, že "smlouva byla porušena, ještě než zaschl inkoust, jímž byla sepsána".

Osmnácté století

Osmnácté století bylo pro Iry dobou bezútěšnou. Irští katolíci se Westminsterskému parlamentu jevili jako hrozba politické stability. Irští básníci předpovídali, že z moře vystoupí král, který Irsko vysvobodí. Psali žalozpěvy o vymírání irské šlechty a stěžovali si na nevzdělanost těch, jimž Cromwell a jeho následovníci předali irskou půdu. Právě probíhající americká válka za nezávislost inspirovala ulsterské protestanty, aby i oni usilovali o samostatnou samosprávu.

Roku 1782 byla dublinskému parlamentu udělena samostatnost a irsko se tak fakticky stalo samostatným. s Británií ho spojoval pouze panovník. Nejvýraznější postavou parlamentu byl Henry Grattan. Díky jeho snaze byla zrušena většina protikatolických trestních zákonů, které se často uplatňovali i proti ulsterským presbiteriánům. Za tento přínos mu dublinští občané nechali postavit sochu, která dodnes stojí v Dublinu v parku College Green, nedaleko bývalé budovy parlamentu (dnes zde sídlí Bank of Ireland).

Po vzoru Francouzské revoluce byla v Irsku založena roku 1791 tajná organizace s názvem Irská jednota. Jejím vůdcem se stal protestant Theobald Wolfe Tone. Jednota se snažila o rozbití svazku s Británií, snažila se o sjednocení "katolíka, protestanta i rozkolníka". Snaha jednoty došla tak daleko, že roku 1798 došlo k povstání, na jehož konci byl Tone zatčen a vsazen do vězení, kde spáchal sebevraždu. Dodnes je tento politik a revolucionář ctěn jako jeden z irských republikánských světců a k jeho soše, která stojí v Dublinu na rohu parku Stephen´ Green naproti hotelu Shelbourne a k jeho hrobu v Bodenstownu nedaleko Dublinu putují tisíce lidí uctít jeho památku.

Po potlačení povstání si westminsterský parlament uvědomil možnou hrozbu ze strany dublinského parlamentu a pomocí úplatků a hrozeb dosáhl toho, že parlament v Dublinu si roku 1800 odhlasoval vlastní zrušení a přijal zákon o unii, který znamenal přechod Irska pod přímou vládu Londýna.

Jako reakce na toto rozhodnutí proběhlo několik vln povstání, které byly rychle potlačeny. Celý zbytek století věnovali irští nacionalističtí politici agitaci za dosažení tří hlavních cílů. a to katolické emancipace (stejná práva pro katolíky i protestanty), autonomie (Home rule), tj. ustavení parlamentu pro celé Irsko, a vlastnictví půdy lidmi, kteří na ní pracují.

Devatenácté století

Daniel O´Connell

Tento schopný politik a agitátor byl členem přehlížené skupinky irských politiků, kteří zasedali v britském parlamentu od roku 1801. Daniel O´Connell byl katolický, ve Francii vzdělaný advokát. Roku 1829 byl zvolen do parlamentu, i když jeho vyznání to neumožňovalo. Britská vláda však ustoupila vzrůstajícímu tlaku irských katolíků a zrušila všechna omezení, která se jich týkala. Tím vstoupil O´Connell od historie jako "Osvoboditel".

Poté se pokusil o znovuzaložení dublinského parlamentu. Pořádal proto masová shromáždění, která měla takový ohlas, že se britská vláda začala O´Connella obávat. Zakázala mu tábor lidu chystaný v Clontarfu (místo, kde Brian Ború porazil Vikingy), O´Connell dostal strach a tábor zrušil. Ocitl se tak pod palbou kritiky, která nenapravitelně poškodila jeho autoritu v irském politickém životě.

Velký hladomor

V letech 1845-1851 sužovaly Irsko rozsáhlé vlny hladomoru, kterými nejvíce trpěly části Irska obývané irsky hovořícími lidmi. Velký podíl na tom měl konec napoleonských válek roku 1815. Většina polí založená kvůli obživě vojáků ve válce byla zrušena, mnoho lidí ztratilo práci a stali se závislými na bramborách ze soukromých políček. Když plíseň zničila úrodu brambor, lidé přišli o jediný zdroj potravy. Následovaly vlny emigrace do Británie a Ameriky, jež spolu s hladomorem snížily počet obyvatelstva z osmi na šest a půl milionu. Záchranné akce britské vlády byly neplánované a často chaotické, dodnes nalezneme na irském ostrově řadu tzv. lire na mine ( kukuřičných silnic), které nikam nevedou a které nechávala stavět britská vláda a platila dělníkům dávkami kukuřičné mouky. Pomoc také šířili protestanti, kteří s ní rozdávali i své náboženské traktáty. Někteří z katolíků opravdu přestoupili na jejich víru a byli za to pohotově nazváni polívkáři (podle polévek, jež protestanté rozdávali).

Způsob, jakým Britové řešili irskou katastrofu, rozhodně nepřispěl k vzájemným bezproblémovým vztahům mezi národy. Téměř naprostá ignorace britské vlády k problémům Irska vedla v dalších letech k vlnám emigrací, po kterých se počet obyvatel v Irsku ustálil na počtu 4,4 milionu.

Fenian Broderhood (Feniánsé bratrstvo)

Většina emigrantů směřovala do Ameriky. Zde založili revoluční organizaci Fenian Broderhood (Feniánské bratrstvo) brzy přejmenované na Irish Republican Broderhood (Irské republikánské bratrstvo, IRB), z něhož vyrostla Irish Republican Army (Irský republikánská armáda, IRA).

Feniáni brzy pronikli do britské armády a námořnictva a v roce 1867 se pokusili o povstání. Byli však rychle potlačeni. Jejich hlavním cílem bylo zbavit se Britů a nastolit samostatnou irskou vládu. Avšak ve svých cílech zcela ignorovali sociální složku, jejíž přítomnost jim mohla zajistit širší masovou podporu. Hledali proto záštitu organizace, která by se těmito problémy zabývala. Brzy ji našla v Land League (Pozemkové lize), která se snažila o zpětné získání Cromwellem zabavené irské půdy.

Land League (Pozemková liga)

Vůdcem Land League byl statkář protestantského původu Charles Stuart Parnell, kterému se díky spojení s militantní IRA podařilo vyhrát válku o pozemky proti Británii pouze s několika násilnými incidenty. Parnell byl velmi chytrý vyjednavač a jeho taktiku se stal bojkot. Toto nové slovo později přešlo do mnoha jiných jazyků. Taktika bojkotu byla poprvé použita proti kapitánu Boycottovi, správci statku v hrabství Mayo. Taktika znamenala to, že členové Land League nebudou vést obchodní ani jiné styky s žádným člověkem, který je s Land League ve sporu.

Hlavním bodem programu Land League bylo rozdělit pozemky velkých statkářů mezi místní obyvatelstvo. League se zasadila o vznik několika zákonů, podle nichž byla taková půda vykoupena a rozdělena mezi původní nájemce. Parnell začal být nazýván "nekorunovaným králem Irska". Na vrcholu své kariéry se ale dostal do sporu s katolickou církví a později i s britskou vládou pro svůj poměr s vdanou Kitty O´Shea. Byl nucen opustit politický život a v roce 1891 náhle zemřel. Feniáni mu vystrojili honosný pohřeb a nechali ho pochovat v blízkosti hrobky O´Connella na hřbitově Glasnevin v Dublinu. Nápis na jeho hrobu zní:"Dá li se národ na pochod, nikdo jej nezastaví."

Po jeho smrti nastala stagnace politického života a zavládl pocit beznaděje, který výborně zachytil ve svých dílech irský spisovatel James Joyce.

Dvacáté století a válka za nezávislost

Počátkem dvacátého století se Irsko znovu probudilo k životu. Vznikalo mnoho nacionalistických skupin snažících se o osamostatnění Irska. Jmenujme za ně alespoň Sinn Féin (My samostatní) založenou roku 1908 nebo Irish Citizen Army (Irská občanská armáda). Drobné akce těchto separatistických skupin vyústilo až k Velikonočnímu povstání roku 1916. Významnou postavou tohoto povstání jež svými důsledky vedlo ke vzniku nezávislého Irska by James Connolly. Hlavním motem povstání bylo heslo hlásající, že "všechny děti národa budou chováni se stejnou láskou", jež bylo vyryto do sochy Cúchulainna, bájeslovného hrdiny, v budově hlavní pošty na O´Connell street v Dublinu. Úspěch povstání nechtěně způsobila britská vláda, která svými tvrdými zásahy proti povstalcům učinila z Connolyho a jeho spojenců prakticky národní hrdiny. Zatýkání stovek mladých lidí a poprava šestnácti vůdců povstání (Connolly byl dokonce tak těžce raněn, že ho museli před popravčí četu posadit do židle) vzbudilo v irském obyvatelstvu nebývalý odpor. Ve volbách roku 1918 zvítězila Sinn Féin. Její členové ustavili v Dublinu nelegální shromáždění nazvané Dáil Eireann (parlament Irska). První zasedání se konalo v lednu 1919 za přítomnosti pouhých dvaceti pěti členů Sinn Féin (většina nepřítomných byla ve vězení). V téže době byl u Soloheadbegu v hrabství Tipperary přepaden transport výbušnin přičemž byli zastřeleni dva policisté. Ačkoli Sinn Féin tuto akci nepodporoval, fakticky znamenala počátek Války za nezávislost.

Válka za nezávislost a její důsledky

Válka o nezávislost probíhala ve dvou frontách - politické a vojenské. Jako důležitější se později ukázal boj politický. Čím drastičtěji se Britská vláda pokoušela Iry potlačit, tím větší byla podpora Irska ve světě. Velkou roli hrály sdělovací prostředky. Bezdůvodné střílení irských civilistů a vypalování irských vesnic jako odveta za padlé britské vojáky šokovala i obyvatelstvo Británie. Posledním pokusem Britů bylo ustavení polovojenských jednotek na zastrašení IRA. Jednotky nesly jméno Black and Tans (Černohnědí) a velmi poškodily pověst britské vlády v Irsku. Činnost IRA se začala stupňovat, stoupala krutost s jakou postupovala proti "zrádcům irské věci" a stupňovaly se její útoky proti příslušníkům britské armády. Příkladem moci sdělovacích prostředků je i případ Terence MacSwieyho, starosty Corku, který byl za podivných okolností zatčen a odsouzen Brity. Prohlásil, že "vítězství patří těm, kdo nejvíce vytrpí, a ne těm, kdo způsobí nejvíce utrpení". Zahájil protestní hladovku trvající sedmdesát čtyři dny a stal se tak hrdinou Irska a inspiroval vůdce indického nacionalizmu Mahátmu Gándhího.

Po těchto událostech byla britská strana nutna přiznat porážku a v roce 1922 byla podepsána Anglo-irská smlouva, podle které mělo dvacet šest jihoirských hrabství stojících o nezávislost, založit republiku pod záštitou Británie se stejnými právy jaké měla Austrálie nebo Kanada. Irsko se ihned rozdělilo na dva tábory - zastánce smlouvy a republikány. Brzy se začalo schylovat k občanské válce.

Občanská válka a její důsledky

Irská občanská válka vypukla 28. června 1922, kdy nově utvořená armáda Svobodného státu (zastánci smlouvy) zaútočila na republikány, jejichž hlavní štáb sídlil v soudní budově Four Courts v Dublinu. Trvala necelý rok a vyznačovala se krutostí na obou stranách. Skončila, aniž by se republikáni formálně vzdali. Jeden z hlavních představitelů republikánů Eamon de Valera byl zatčen a uvězněn.

Občanská válka měla katastrofální následky na ekonomiku Irska. Mnoho podniků bylo zničeno a bylo obtížné najít jakoukoli práci. Nastala další velká vlna emigrací převážně do Spojených států Amerických.

Vzniklo mnoho politických stran, které jsou dodnes zastoupeny v Dáil Eireann. Strana Sinn Féin se rozštěpila a zastánci smlouvy pak založili vlastní stranu Fine Gael (Rodina Irů). Tato strana pak tvořila vládu Svobodného státu až do roku 1932. Republikánská část Sinn Féin odmítla dále zasedat v Dáil Eireann a nechtěla složit přísahu věrnosti Britské koruně. Eamon de Valera byl propuštěn z vězení, vystoupil ze Sinn Féin a založil novou stranu Fianna Fáil (Vojáci Irska).

První vláda svobodného státu

První vláda byla tvořena stranou Cumann na Gaedheal. Nevykonala toho mnoho, nebyla schopna řešit sociální problémy, které zemi sužovaly, ale byla velmi úzce spjata s katolickou církví. Představitelé strany měli velmi přísné morální kodexy a zavedli několik nepopulárních zákonů jako je zákaz rozvodů, potratů, antikoncepce a zavedli přísnou cenzuru umělecké tvorby. Cenzurní komise, ustavená roku 1929, byla natolik výkonná, že W.B. Yeats, slavný spisovatel prohlásil, že "Seznam zakázaných knih se čte jako encyklopedie Kdo je kdo v literatuře starší i moderní". Cenzura byla uvolněna až v šedesátých letech, ale příslušné zákony, které ji umožňují, existují dodnes. Další vláda složená stranou Fianna Fáil roku 1932 už byla o něco úspěšnější. Její vůdce Eamon de Valera předložil Dáilu v roce 1937 návrh nové ústavy, který byl podpořen naprostou většinou Dáilu i občany v referendu.

Ústava prohlašuje, že Irsko je suverénní, nezávislý a demokratický stát. Sporným bodem však bylo označení Irska jako republiku s třiceti dvěma hrabstvími (včetně dnešního Severního Irska). v roce 1939 po začátku Druhé světové války vyhlásila vláda v čele s de Valerou politiku naprosté neutrality, kterou podpořila (kromě IRA) naprostá většina občanů a kterou si Irsko zachovalo až do konce války.

Po válce se však znovu přihlásily sociální problémy a vzrostl počet emigrujících do Spojených států a Británie, kde byla dostupná práce při budování měst, zničených válkou. Tyto události vedly k založení nové strany Clann na Poblachta (Děti republiky) pod vedením Seána MacBridea, pozdějšího držitele Nobelovy i Leninovy ceny míru. Strana získala významné zastoupení v Dáilu ve všeobecných volbách roku 1948.

Vyhlášení republiky

Zákon o Irské republice vstoupil v platnost na Velikonoční pondělí roku 1949. Byl vytvořen na přímý popud MacBridea a jeho hlavním cílem bylo "odstranit zbraně z irské politiky". V zákoně bylo řečeno, že vzniká Irská republika o dvaceti šesti hrabstvích, čímž byl potvrzen status Severního Irska jako součásti Velké Británie. V roce 1965 byla strana Clann na Poblacht rozpuštěna. Její bývalý vůdce Eamon de Valera se ujal úřadu prezidenta na další dvě volební období (1959-1973) a stal e jednou z nejvýznamnějších osobností irské politiky dvacátého století. Jeho hlavním přínosem bylo, že se mu podařilo vytvořit irskou republiku se vším všudy, byl podporovatelem Irštiny a schopným vyjednavačem.

Evropské společenství (ES), hospodářská krize

Vstup do ES (dnešní Evropská unie) vstoupil do platnosti po referendu k prvnímu lednu 1973. Nejvíce si od vstupu do ES slibovali zemědělci. Těšili se na dotace, které jim byly slíbeny, a byli nadšeni z vyšších cen zemědělských produktů. Jenže vláda nebyla na dotace dostatečně připravena, mnoho finančních zdrojů zůstalo nevyužito, díky špatnému plánování. Vláda rušila daně, aby přilákala zahraniční investory, z nichž však většina odešla, jakmile daňové prázdniny skončily. Země se opět začala propadat do hospodářské krize spojené již tradičně s vlnou emigrace. Do roku 1986 stoupal počet ozbrojených potyček po celém Irsku, které souvisely s napjatou situací na severu ostrova. IRA s opět hlásila ke slovu a její členové byli masově zatýkáni a popravováni v obojím Irsku.

Konec dvacátého století v Irské politice

Po roce 1986 se vláda v čele s Charlesem J. Haugheyem pokusila o změnu finanční politiky země, aby zabránila stále vzrůstající emigraci obyvatelstva. Nová finanční politika nevedla ke zlepšení a emigrace pokračovala (počet emigrantů dosahoval počtu každoročně narozených Irů).

Po roce 1986 se situace přeci jen zlepšila a Irsko se stalo jednou z nejoddanějších členů EU. Irská politika se zaměřila na zvládnutí kriterií pro přechod na společnou měnu EU - Euro. i přes štědré dotace EU a zlepšující se ekonomickou situaci dosahovala nezaměstnanost v letech 1988-1995 téměř dvaceti procent a emigrace pokračovala. v politickém životě se staly normou koaliční vlády. Po volbách roku 1990 se presidentem stala poprvé v irských dějinách žena Mary Robinson, která byla v této pozici vystřídána další ženou Mary McAleese roku 1997. K 1. 1. roku 2002 přestoupilo Irsko na jednotnou měnu EU - Euro. Posledních několik let je irská republika na vzestupu a považuje se za jednu z nejrychleji se rozvíjejících zemí EU.


Zdroj: www.irsko-aktualne.cz

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

2 elca

(eire, 2. 3. 2008 10:35)

nerikej? fakt?je to vsude uvedene odkud to je. ja se tim netajim, ani to nevydavam za sve, ja jen chtel tyto informace trosku sirit dal. navic jsem jen zkousel tyhle stranky :-)

moc pěkný

(Pekný !!!!, 25. 2. 2008 14:45)

mě se to to velmi líbí-mám stránku www.celebrity-obrazky.blog.cz.

nic moc

(elča, 24. 2. 2008 15:16)

je to opsany cely z jedny stranky kterou hodne nastevuju mohl sis dat vic zalezet